< site specific

Bílá linka
(Račí údolí, Jeseníky, 2010)

Kraj poznamenaný pohnutou historií. Válka, pak vyhnání Němců. Sudety. V kmenech stromů dodnes na pile nacházejí zaryté šrapnely, ve vsích v okolí žijí ti co přišli odjinud a jsou stále cizí. V údolí zvaném Račí, teče potok v němž kdysi raci žili. Ve vyprávěních našich otců raci ještě jsou. Úplně běžně je chytali do ruky, šmátrali pod kameny, lovili. Dnes už tam nežijí. Jen málo, když máte štěstí je můžete spatřit. Když je čistá voda. Když do ní nezteklo něco z pole...

Postavil jsem mohylu na památku tomuto místu. Z kamenů vylovených v potoce, navrch jsem dal jen bílé křemeny. Stavba usazená v zemi. Pak jsem vztyčil dřevěný kůl směrem k nebi. Uprostřed potoka, přesně na ose mezi mrtvým stromem na břehu a živým silným dubem na břehu druhém. Stojím v ledové vodě, nohy už si zvykly. Napřáhnu paže a cítím jak se stávám součástí díla. Na ose mezi mrtvým a živým stromem jsem se celý ponořil do ledové vody. Jsem spojnicí mezi bytím a nebytím, život mezi zrozením a zánikem. Mezi mohylu a kůl jsem položil řadu bílých křemenů, které dohromady tvoří bílou linii mezi dvěma póly. Bílá stuha na dně potoka ve slunci jasně září.